Než začne hudba.
Než zůstane na ledě sama.
Je tu ještě tenhle moment.
Před jízdou by člověk čekal napětí.
Stažené rty.
Ticho.
Místo toho úsměv.
Pár slov přes mantinel.
Možná rada.
Možná jen obyčejné: "Užij si to."
Za chvíli pojede sama.
Ale teď
tam sama není.
Ne všechny příběhy se vejdou do jedné fotky.
Některé potřebují čas.
Pád.
A někoho, kdo zůstane stát vedle tebe.
Jsou chvíle, kdy se svět na okamžik zastaví. Ne proto, že bys chtěl — ale protože ti někdo připomene, jak křehké je to, že tu vůbec jsme.
Konečně v cíli. Unavená, bez dechu… ale šťastná. Na krku se houpe pamětní medaile, ale oči hledají něco jiného.
Tribuny explodují.
Gól.
A uvnitř se na vteřinu všechno vypne.
Shaolin. Kung-fu. Kateřinice. Skauti.
Remíza.
No nepovídej…'
A celá scéna se promění v úsměv.
V očích se rozzáří odpověď.
Odpověď, co voní po začátku něčeho nového.
A tak to řekla nahlas – jednou pro všechny.
Aby se už nemusela usmívat pokaždé, když se někdo zeptá zvlášť.
Bylo to lidské, milé a vřelé.
Stejně jako celé vystoupení souboru Zvonky dobré zprávy,...
Svět ztichl.
Ne proto, že by neměl co říct.
Ale protože mu bylo řečeno mlčet.
Hudba. Tanec. Úsměvy.
Věci, které se nedají nastavit v menu foťáku.
Někdy není potřeba ukázat celý tanec, aby bylo cítit, odkud přichází radost.
Stačí detail, kroj, barvy a úsměv, který vypráví sám za sebe.
Tenhle portrét vznikl už v roce 2017, kdy moje stará zrcadlovka kreslila trochu měkčeji
a já si s postprocesem moc netykal.